„Zvláštní senzaci večera tvořil skladatelský debut kapelníka Viktora Ullmanna z Německého divadla. Drobné lyrické obrázky se pokoušejí o působivou syntézu přirozené melodické invence a ostře disonantních harmonií. Nálada je vždy sugestivně vystižena a udržována v jednotě,“ zněla slova kritiky v Prager Presse po koncertě 10. března 1923, na němž se Viktor Ullmann poprvé představil pražskému koncertnímu publiku jako skladatel. Brzy nato se zařadil mezi nejuznávanější osobnosti německojazyčné hudební kultury meziválečného Československa.

Narodil se 1. ledna 1898 v tehdejším slezsko-rakouském Těšíně jako syn pokřtěných židovských rodičů v té části města, která dnes leží na území Polska. Ullmannův otec zde sloužil jako důstojník c. a k. rakousko-uherské armády. Ještě v dětském věku přesídlil Viktor Ullmann s matkou do Vídně, kde studoval na gymnáziu a získal základy hudebního vzdělání. Jeho prvním známým učitelem hudby byl žák Arnolda Schönberga a posluchač hudební vědy na vídeňské univerzitě Josef Polnauer. Ullmannovy dnes ztracené první kompoziční pokusy vznikaly kolem roku 1911. Roku 1916 složil tzv. „válečnou maturitu“ a v září 1917 byl odvelen na italskou frontu, na jedno z nejnebezpečnějších válečných ohnisek. Ani v bezprostředním ohrožení života se však nepřestal zajímat o hudební dění a dál se pokoušel komponovat. Výtečná hudební paměť Ullmannovi později umožnila některé tehdejší nápady využít. Před koncem války se zapsal na vídeňskou univerzitu ke studiu práv, ale začátkem října 1918 začal navštěvovat soukromý kompoziční seminář Arnolda Schönberga; zde se také seznámil se svou první ženou, která pocházela z Prahy. Přímý kontakt s vídeňskou modernou vedl Ullmanna k rozhodnutí věnovat se plně hudbě. V květnu 1919 se novomanželé Ullmannovi přestěhovali do Prahy. Viktor Ullmann získal od sezóny 1920/21 stálé zaměstnání jako sbormistr, korepetitor a posléze kapelník Nového německého divadla

, kde byl v letech 1911–27 šéfem opery Schönbergův švagr Alexander Zemlinsky. Dvojjazyčná Praha poskytla Ullmannovi řadu tvůrčích podnětů. Zapojil se do činnosti hudebních spolků, jako Zemlinského asistent např. předstudoval sbory pro první pražské provedení Schönbergových Písní z Gurre (1921), připravil samostatně několik operních inscenací, komponoval scénickou hudbu a dirigoval mj. představení Smetanových oper Hubička a Prodaná nevěsta. Odchod Alexandra Zemlinského z Prahy roku 1927 ale znamenal Ullmannově životě změnu. Na jednu sezónu se stal šéfem opery v Ústí nad Labem, avšak se svými vysokými nároky na umělce i divadelní provoz na provinční scéně neobstál. Vrátil se do Prahy a následující roky znamenaly hledání v osobním i tvůrčím životě.

Z Ullmannových skladeb dvacátých let se zachoval pouze zlomek, k němuž patří klavírní Variace a fuga na Schönbergovo téma, skladba, s níž zažil roku 1929 úspěch v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Ženevě. Ten však paradoxně neznamenal start pozoruhodné hudební kariéry, nýbrž radikální životní obrat. Za pobytu ve Švýcarsku navštívil Ullmann sídlo Všeobecné antroposofické společnosti v Dornachu u Basileje. Už ve Vídni se setkával s teosofickými myšlenkami a osobně mohl zažít například přednášku Rudolfa Steinera v Praze roku 1924. Studium starověkých náboženství, zájem o kulturu Orientu a četba Písma, historických prací a obecná literární sečtělost kladly senzitivnímu umělci otázky, na něž nyní našel odpověď ve Steinerově učení. Švýcarsko se stalo také jeho novým působištěm, v letech 1929–31 byl kapelníkem a skladatelem scénické hudby v divadle v Curychu. Zájem o duchovní stránku lidského života a etiku ho přivedl i k zednářskému hnutí. Dvouleté švýcarské období znamenalo mezihru a přechod k další životní etapě. Ullmannovo bezdětné první manželství skončilo na jaře 1931 rozvodem a v září uzavřel nový sňatek. Téhož roku byl přijat do Antroposofické společnosti ČSR; jeho ručitelem při přijetí se stal český skladatel Alois Hába, rovněž antroposof. Ullmann přesídlil do Stuttgartu, aby se jako majitel knihkupectví s antroposofickou literaturou plně věnoval duchovnímu poslání. Obchod ovšem koupil silně zadlužený a vinou nedostatku praktických zkušeností brzy zbankrotoval. Neslavný konec jeho podnikatelské činnosti se časově shodoval s prvními otevřenými projevy násilí nacionálněsocialistického režimu po Hitlerově nástupu k moci; Ullmann však ještě dříve, než by mohl být pronásledován pro židovský původ a jako antroposof a přívrženec zednářství (byl stále rakouským občanem) musel z Německa uprchnout před věřiteli. V červenci 1933 se vrátil do Prahy a vzápětí čelil problému legalizace svého pobytu.

Československo přijalo po nacistickém převzetí moci v Německu řadu uprchlíků, ale úřady začaly být opatrné, a to i vůči cizincům, kteří zde už delší dobu žili. Viktor Ullmann nemohl sehnat stálé místo, živobytí si obstarával spoluprací s rozhlasem, publikoval v časopisech, soukromě vyučoval a pořádal přednášky pro německé spolky a pro zednářskou lóži. Roku 1935 dokončil klíčové dílo své tvorby, celovečerní operu Pád Antikrista (uvedení se dočkala až roku 1995 v Bielefeldu, české scénické premiéry teprve roku 2014 v Olomouci). Viktor Ullmann zdědil zřejmě po matce labilní psychiku a existeční a rodinné starosti problémy prohloubily. Koncem roku 1937 pobyl nějaký čas v psychiatrickém sanatoriu. Tehdy napsal sbírku antroposofických veršů, k níž připojil řadu aforismů a vybraných citátů a nazval ji Cizí pasažér; básně i aforismy výmluvně dokládají Ullmannovu vzdělanost a intelektuální založení. Roku 1938 zemřel Ullmannův otec. Dědictví po něm přineslo určité materiální zlepšení, takže si Viktor Ullmann mohl dovolit vydat vlastním nákladem některé skladby. Kromě již zmíněných Variací na Schönberga a dvou oper se tak zachovalo šest písňových cyklů, čtyři klavírní sonáty, Slovanská rapsodie pro orchestr a obligátní saxofon. V autografech existuje ze skladeb vzniklých před Ullmannovým transportem do Terezína kromě
partitury Pádu Antikrista ještě autograf Klavírního koncertu, a jako otisk z autografu partitura opery Rozbitý džbán.

Ještě roku 1938 slavil Ullmann úspěch na mezinárodním fóru, když v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Londýně hrálo Pražské kvarteto dnes nezvěstný Smyčcový kvartet č. 2. Ullmann tehdy – vzdor nedořešenému problému občanství – reprezentoval Československo. Marně se pokoušel získat azyl ve Švýcarsku, uvažoval o emigraci do Jižní Afriky nebo do Turecka, žádost o vystěhovalecký pas však nebyla včas vyřízena. Díky akci na záchranu ohrožených dětí, organizované Nicolasem Wintonem, se pouze podařilo dostat dvě prostřední ze čtyř Ullmannových dětí do Anglie.

V tomto obtížném období se však rozpadlo jeho druhé manželství; dva měsíce po rozvodu se na podzim 1941 oženil potřetí. Téhož roku započaly deportace židovských obyvatel.

Viktor Ullmann nastoupil do transportu do Terezína 8. září 1942. V nuzných podmínkách ghetta pořádal přednášky, psal kritiky, vystupoval jako klavírista a dál komponoval. Vzniklo zde přes dvacet skladeb, mezi nimi tři klavírní sonáty, písně a sbory, melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho podle Rainera Marii Rilkeho a opera Císař Atlantidy, jejíž provedení už se neuskutečnilo (poprvé v upravené verzi až roku 1975, v originální podobě 1992). 16. října 1944 odjížděl do Osvětimi transport, v němž byli kromě Viktora Ullmanna dirigenti Rafael Schächter a Karel Ančerl, herec Gustav Schorch, skladatelé Pavel Haas, Hans Krása, Gideon Klein, básník a malíř Petr Kien (libretista Ullmannova Císaře Atlantidy) a mnozí další umělci. 17. nebo 18. října 1944 byl Viktor Ullmann zavražděn v plynové komoře. Stejný osud potkal jeho manželky Annie a Elisabeth a syna Maxe (nejmladší syn Paul zemřel v Terezíně), i první ženu Martu, která byla zavražděna v Treblince.

Vlasta Reittererová

Číst dále: Skladatel písní