Viktor Ullmann: Schwer ist's das Schöne zu lassen (Lieder für Sopran und Klavier). Irena Troupová - Sopran, Jan Dušek - Klavier

Písňová tvorba tvoří podstatnou část Ullmannovy tvorby. Na začátku zmíněné uvedení Sedmi písní s klavírem roku 1923 je první známá veřejná prezentace jeho díla mimo divadlo. Cyklus je dnes nezvěstný, pouze je známo, že textové předlohy k němu čerpal z veršů období minnesangu, čínské lyriky aj. Následujícího roku představil další cyklus Sedmi písní určený pro soprán a komorní orchestr, pro nějž volil verše Georga Trakla, Rabindránátha Thákura, perského básníka Hafise a Louïse Labé. Rovněž tento cyklus je ztracen, výběr básníků však prozrazuje okruh, k němuž se Ullmann i později vracel. Šest písní na verše Alberta Steffena op. 17 je z Ullmannových písňových cyklů první dochovaný. Vznikl roku 1937 na verše ze Steffenova cyklu z roku 1921 Wegzehrung (Chřadnutí, Ubývání) a byl věnován skladatelově druhé manželce Annie Winternitz. Básník Albert Steffen (1884–1963), jehož dramatická skica Pád Antikrista posloužila jako předloha Ullmannovy stejnojmenné opery, se stal nástupcem Rudolfa Steinera ve vedení Všeobecné antroposofické společnosti a v Ullmannově tvorbě má jako básník a dramatik zvláštní místo.

Viktor Ullmann v roce 1929

Viktor Ullmann v roce 1929

Skladatel respektuje formu básní, v nichž se střídají metricky shodné verše s rozvolněnými, v harmonii využívá rozšířené tonality, často uplatňuje alterované septakordy, zůstává však na definovatelném tonálním základě. Melodické východisko písní je příbuzné, rys monotematičnosti melodiky je vyvážen rytmickými a tempovými kontrasty. Cyklus zazněl poprvé 13. května 1937 v pražském německém spolku Urania, zpěvačku původem z USA Harriet Henders (1904–1972), která byla v letech 1935–1938 sólistkou Nového německého divadla v Praze, na klavír doprovázel Franz Langer (1898–1979). Pravděpodobně v období kompozice Pádu Antikrista, tedy kolem roku 1935, vznikl cyklus Sedmi elegií op. 8 pro soprán a orchestr, z nichž se zachovala pouze jediná píseň Těžké je opustit krásu na Steffenův text ve verzi s klavírem. Charakteristickým znakem této písně je linearita vedení hlasů při zachování rovnováhy s vertikální složkou.

Verše básnířky, filozofky a historičky Ricardy Huch (1864–1947), autorky historické práce o literárním romantismu, inspirovaly ke zhudebnění řadu skladatelů, mj. Karola Szymanowského, Hanse Pfitznera či Hermanna Reuttera. Tisk Ullmannova cyklu Pět milostných písní Ricardy Huch je datován rokem 1939 a nese zřejmě omylem opusové číslo 26; stejné číslo nese i Klavírní sonáta č. 3 z roku 1940. Předlohy pocházejí ze sbírky Milostné básně z roku 1912. Všem písním je společná lyrická atmosféra, s výjimkou třetí (Píseň bouře), která tvoří jakousi osu či centrum celého cyklu, který pravděpodobně nebyl za Ullmannova života veřejně proveden. Duchovní písně op. 20 nesou věnování osobám, spjatým s Ullmannovým osobním životem: první ženě Martě, matce, autorovi spisů o východní filozofii Karlu Pokornému, sestře druhé manželky Nelly Urbach (zahynula roku 1941 v koncentračním táboře v Łódźi), nejstaršímu synovi Maxovi a „Jamesovi“, jímž byl míněn Ullmannův mladší syn Johannes. Textové předlohy čerpají z děl básníků Ullmannovi myšlenkově blízkých a z okruhu antroposofie. Příbuznost tématického materiálu písní je evidentní; podobně jako v cyklu na verše Ricardy Huch také zde nalezneme kontrastní centrum a dramaturgický vrchol, kterým je Mariánská píseň. Cyklus už nemohl být proveden veřejně, zazněl na soukromém koncertě v bytě pěveckého pedagoga Konrada Wallersteina 3. března 1940 v provedení Margot Wallerstein se skladatelem u klavíru. Pokud jde o volbu textových předloh, zaujme v díle Viktora Ullmanna nápadný podíl básnířek. Kromě Ricardy Huch ho inspirovaly k písňovým cyklům také Elizabeth Barrett-Browning (1806–1861) a francouzská básnířka Louïse Labé (1525?–1566). Ve všech případech se jednalo o vzdělané a na svou dobu emancipované ženy a o jejich milostnou poezii. Tři sonety na texty z Portugalského zpěvníku Elizabeth Browning v německém překladu Rainera Marii Rilkeho jsou věnovány Alexandru Zemlinskému. Z podtitulu Milostné písně slavných žen, II. řada lze usuzovat, že Ullmann zamýšlel na básnické texty žen vytvořit sérii. Formu sonetů Ullmannovo zhudebnění nerespektuje, skladatel vychází z obsahu textů. Hojně využívá polyfonní techniky, chromatiku a intervalové skoky, harmonie je velmi uvolněná; všechny písně uzavírá klavírní koda, odvozená z hlavního melodického tématu. Písně zazněly na už zmíněném soukromém koncertě 3. března 1940 v provedení Marion Podolier (1906–1975), zpěvačky, která byla rovněž vězněna v Terezíně, kde mj. vytvořila roli Mařenky v tamním provedení Smetanovy Prodané nevěsty. Šest sonetů Louïse Labé připsal Ullmann své třetí ženě Elisabeth.

Elisabeth Ullmann

Elisabeth Ullmann

Forma zhudebněných sonetů je tentokrát přehlednější, např. píseň č. 1 je zřetelná dvoudílná forma, píseň č. 2 třídílná s kodou (můžeme nalézt prvky sonátové formy), píseň č. 3 je s předchozími dvěma písněmi motivicky spřízněna; laděním jsou písně značně kontrastní a celý cyklus je ve srovnání se zhudebněním sonetů Elizabeth Browning velmi expresivní.

V Terezíně napsal Viktor Ullmann pro sólový zpěv nejméně čtrnáct skladeb, některé se však nedochovaly. Terezínská tvorba tvoří souhrn skladatelova kompozičního mistrovství, dosaženého během třicátých let. Hledačství a kreativnost jej ani za krutých životních podmínek neopustily a rozšířil i okruh žánrů. Nově čerpal z lyriky Friedricha Hölderlina (1780–1843); není vyloučeno, že cítil s básníkem, jenž byl ve své době označen za duševně chorého a nuceně držen v ústraní, určitou spřízněnost. Poprvé také zhudebnil texty v jidiš (Brezulinka). Píseň Wendla v zahradě, k níž je použit text ze hry Franka Wedekinda Probuzení jara, věnoval Viktor Ullmann malířce Friedl Dicker-Brandeis, přítelkyni své první vídeňské lásky; Friedl Dicker vyučovala terezínské děti kreslení, pod jejím vedením vznikla kolekce obrázků, které vypovídají o tragédii dětských obětí nacismu. Píseň pravděpodobně vznikla už roku 1918, Ullmann ve věnování připomíná, že tuto píseň před lety napsal pro Friedl Dicker k narozeninám. Je to jeden z oněch případů, kdy si skladatel byl schopen skladbu po letech vybavit a znovu ji zapsat. Také zhudebněním veršů čínských básníků se Ullmann vrátil do minulosti, k inspiračnímu okruhu, jenž byl jeho generaci zvláště blízký; výběr byl zároveň jeho vzpomínkou na obdivovaného Gustava Mahlera i Alexandra Zemlinského, jejichž velká díla čerpala z téhož zdroje.

Z Ullmannových Tří čínských písní z roku 1943 se zachovaly dvě; sotva lze lépe vyjádřit bídu a potlačované zoufalství než těmito prostými slovy. Obě písně mají volnou formu s pro Ullmanna charakteristickými disonantními souzvuky v klavíru a velkými intervalovými skoky ve zpěvním hlase. Dětem měl být zřejmě určen cyklus s francouzským titulem Chansons des enfants françaises (Písně francouzských dětí), zachovala se z něj jen jediná píseň s anglickým názvem Little Cakewalk, věnovaná Elisabeth Ullmann. Ve dvou Písních útěchy z roku 1943, určených původně pro zpěv a smyčcové trio, se Ullmann ještě jednou vrátil k poezii Alberta Steffena.

Ullmannova písňová tvorba vyrůstala pod vlivem Arnolda Schönberga a jeho generace. Výrazný je vliv odkazu Gustava Mahlera, jehož díla si Ullmann velmi cenil, syntézou atonálního myšlení a tradičních forem se blíží tvorbě Albana Berga. Písně Ullmannových cyklů jsou řazeny na principu kontrastu a zároveň představují myšlenkový celek, jehož dosahuje návratem či obměnami melodických a rytmických motivů. V klavírním doprovodu užívá Ullmann různorodé prostředky od prosté akordické sazby a harmonické opory přes rozvíjení a transformaci melodických motivů vokálního hlasu až po utváření samostatného instrumentálního pásma. Skladateli záleželo na vyjádření obsahu textu, což je patrné například na zhudebnění sonetů, jejichž veršová struktura není v zájmu vystupňování a básnické pointy vždy důsledně dodržena. Na druhé straně nacházíme ve stavbě jeho cyklů i jednotlivých písní náznaky sonáty či ronda, časté je užití imitací mezi vokálním hlasem a klavírem, vždy usiluje o motivické sjednocení. Písně s antroposofickou a duchovní tématikou vykazují spíše periodicitu, jsou harmonicky i výrazově střídmé, zatímco tři cykly milostných písní na verše básnířek využívají rozšířenou tonalitu, v melodice se objevují velké intervalové skoky a značná expresivita. Písně komponované v Terezíně, především na verše Friedricha Hölderlina, pak představují shrnutí a uzavření Ullmannovy písňové tvorby.

Vlasta Reiterrerová

Sdílejte:

Tyto stránky používají cookie. Dalším procházením s jejich použitím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close